Jak jsem nemohla mluvit a co dobrého mi to přineslo.
Před lety, kdy jsem naplno začala učit ve škole, jsem poprvé v životě přišla o hlas.
Hlas mi nejprve ochraptěl, zdrsněl, zeslábl a hlavně byl stěží slyšitelný. Děti ve škole to uvítaly s nadšením. Já už méně. Do druhého dne jsem oněměla úplně.
„No nazdar, nemohu mluvit!!!“ „Jak budu učit?“ „Jak udržím jejich pozornost ?“ „Jak je zvládnu?“ pomyslela jsem si a začala si zoufat. No nezbývalo mi nic jiného, než překopat plány mé výuky a pustit se do důkladné přípravy na hodiny s němou učitelkou.
Nejprve jsem byla naštvaná, že si přidělávám práci. Taky mě napadlo „Proč nás na tuhle situaci nepřipravili na fakultě?
Nakonec jsem opustila pitvání všemožných proč a pustila jsem se do přemýšlení jak na to. Probliklo mi hlavou několik nápadů. Všechny jsem si zapsala, doplňovala je, třídila, přemýšlela, zjednodušovala i rozšiřovala, hledala náměty v odborných knihách …. začalo mě to bavit.
Ani jsem se nenadála a byla na světě má první projektová hodina, kde jsem se pasovala do role pozorovatele. Zůstala ve mně malá dušička, aby to děti zvládly. Na škole, kde jsem učila, byla sice dobrá paní ředitelka, ale projektově se rozhodně neučilo. Obecně to nebyl v té době rozhodně běžný styl výuky.
No, nebudu vás napínat. Nejen, že to děti zvládly skvěle, pracovaly se zaujetím, zájmem, bavilo je to, ale i v pohodové pracovní atmosféře. Byla jsem tím opravdu nadšená.
Nemluvila jsem, jen jsem dětem nabídla podněty, úkoly a učení dětí se dostavilo přirozeně samo.