„Mami, kam chodí dušičky? A je jim taky smutno?“
Přemýšlím, jak na tyhle otázky své dcery odpovím.
Mám trochu výhodu, byla jsem tam, kde je moje dušička doma. Nádherné místo, přívětivé útulno, hřejivý mír a nepopsatelný pocit, že sem patřím, že tady jsem opravdu DOMA. Také si pamatuji údiv nad tím, jak jsem na to mohla zapomenout. Všudypřítomná všeobjímající láska v nejčistší podobě, jakou jsem kdy pocítila.
Hmmm, stýská se jí po babičce, která ji ze srdce milovala. I mě se po ní moc stýská.
Prožíváme smutek v rodině a je to přirozené.
Před půl rokem mi zemřela maminka a dětem babička. I když jsme ke konci už všichni věděli, že to nevyhnutelně nastane, nikdo z nás si nedokázal a ani nechtěl představit, jaké to tady bez ní bude.
Přála bych takovou maminku a babičku všem dětem.
Po jejím odchodu jsem napsala svým přátelům:
Přátelé, kamarádi
nepíše se mi to lehce, přesto se chci s Vámi podělit o své pocity, které mám.
Asi už víte, že nám odešla maminka…
Maminka, kterou miloval snad každý, s kým se potkala. Měla zlaté srdce a byla dobrota sama.
Poslední rok jsem s maminkou trávila většinu dnů a poslední měsíc i nocí. Tak, jak se říká, že na všem zlém se najde i něco dobrého. Tak, ANO, její nemoc byla pro nás z jedné stránky darem.
Zastavila nás.
Umožnila nám si opět uvědomit naše rodinné hodnoty. Hodnoty, které nám maminka s tatínkem mimoděk předávali celý život. Maminka dobrotu srdce, soucit, lásku a pochopení, tatínek pracovitost, přímost a poctivost, když je třeba. A to, že rodina drží při sobě v dobrém i zlém.
Ten rok byl těžký i krásný zároveň.
Přes bolest v srdci jsem klidná a spokojená, že jsem s maminkou mohla být, držet ji za ruku, hladit ji, zpívat jí její oblíbené písničky, vyprávět, vzpomínat, dopřát jí pohled na rozkvetlou zahradu. Že jsem ji mohla ošetřovat a pečovat o ni doma do posledních dnů.
Taťka i my děti jsme ji drželi za ruce, hladili ji do posledního vydechnutí, nebyla na umírání sama…My dvě, její dcery, jsme ji oblékly do šatů a upravily ji, pak přišli naši partněři i vnoučata, aby jí projevili úctu poslední pusou a pohlazením. V půlkruhu jsme tiše stáli kolem ní….byla krásná.
Smrt k životu patří, jsem ráda i za naše děti, že to mohly s babičkou prožít doma a měly možnost se s ní rozloučit.
Zažila jsem tolik silných momentů, že mi ve vzpomínkách zůstanou napořád.
Když taťka, který si celý život udržoval tvrdou slupku ji hladil a říkal jí Ty moje kočičko zlatá, když u maminky klečel, děkoval jí za celý společný život, že byla jedinou láskou jeho života a prosil ji o odpuštění, jestli jí snad něčím v životě ublížil. Když mě objal a děkoval za láskyplnou péči a řekl mi, jak moc to pro něj znamená a jak je na nás pyšný, jaké má dcery…
Když moje malá dcera seděla na zahradě pod rozkvetlou třešní, u postele ležící babičky a hrála jí na ukulele a zpívala. Nebo když má velká dcera při smutečním obřadě stála vedle rakve a dokázala se za nás všechny důstojně rozloučit posledními milými slovy. Když naši kluci vynášeli maminčinu rakev z její milované zahrady a z kvetoucích jabloní na ni padaly okvětní lístky
Maminka mi tady neskutečně schází.
Říká se: „Když odejde maminka – umře s ní i kousek Tebe.“
Ano, cítím to tak. Zmizela mi její ochranná náruč, pohlazení, bezpečný pocit, že jsem bezvýhradně milována a přijímána taková jaká jsem. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem to vše od maminky dostávala celý svůj život. Cítím, že je jen a jen na mně, jestli to dokážu vnímat dál. I bez maminčina skutečného objetí a ochrany.
Jsem vděčná i smutná zároveň. Prožívaná ztráta maminky je velmi těžké a citlivé období, kdy se snažím si zvyknout, že tu se mnou fyzicky není a už nikdy nebude.
Sílu mi dává vlastní přesvědčení, že duše neumírá…
A z celého srdce si přeji mít stejné štěstí, jaké měla moje maminka – stát se milovanou moudrou babičkou.
A mé odpovědi na otázky „Mami, kam chodí dušičky? A je jim taky smutno?“
„Nevím, jestli Ti umím říct kam dušičky chodí či létají…. moje dušička byla velká i malá zároveň, cítila se nádherně a bylo jí dobře. Vnímala kolem sebe všechny dušičky najednou. Smutno jí teda rozhodně nebylo.
Co vím určitě, je, že dušičky JSOU a tam kde jsou se cítí být DOMA mezi svými. A ví i o nás tady, jen s námi už nemůžou mluvit a třeba nás pohladit. Dotýkají se svou energií našeho srdce a je na nás, jestli to vnímáme. Věřím, že i dušička naší babičky to takhle má.“
Veľmi pekné. Aj ja som prišla o maminku a manžel tiež v krátkej dobe za sebou.
Naše deti o starké.
Lepšie by som to nevedela vyjadriť a dcérke odpovedať….aj slzičky mi vypadli od dojatia.
Dobrý den, Júlia
děkuji Vám za reakci a sdílené pocity.Moc se o těchto momentech života nepíše, všichni máme raději radost a veselí, přesto se to nás všech v některých chvílích dotkne. Přeji příjemné podzimní dny 🙂 Hanka
Dobrý den, Hani,
ano taky mi teď odešla maminka a vidím to zcela stejně a věřím, že ona hladí mne, ikdyž jinak a já hladím ji, přestože jsem zde a ona tam. Renata
Dobrý den Renato,
to je mi líto, přeji Vám hodně síly, je to proces, někdy je nám lépe, zvykáme si a někdy nám hodně chybí. Držte se, objímám Vás na dálku, Hanka