V sobě máš báječnou vnitřní sílu, možná o ní jen nevíš.

Rozhovor o životní pohodě i nepohodě

Nedávno mě čekalo překvapení. Oslovila mě redaktorka slovenského lyfestylového časopisu LENNA, Katarína Alberty Ondrejková se žádostí o rozhovor. Vyzpovídala mě. Otázky měla přichystané celkem na tělo.

Zajímá-li Vás, co má za sebou krotitelka strachu a učitelka pohody, můžete se začíst…

1.       Milá Hanka, prešla som od a po zet celu vašu webovú stránku a z každého slova cítim strašne veľa lásky a sily a uvedomila som si, že keď hovoríte o rodine, v ktorej ste vyrástli nie je to náhoda. Ako ste ju vnímali vo chvíli, keď ste sa v osemnástich postavili na vlastné nohy a ako ju vnímate dnes? Ustáli by ste všetko, čo vám život priniesol bez tohto základu, ktorý ste dostali v rodine?

Rodina je můj svět. Svět, který miluji a který mě baví. Jsme velká rodina, která žije na rodovém statku, zažíváme spolu dobré i zlé. Dokážeme se zasmát, poplakat si, pohádat se a zase se udobřit. Tak normálně, asi jako všude jinde v rodinách. Soužití tří generací. Každý jsme svůj, tak se hodně učíme od sebe navzájem. Je to o toleranci, trpělivosti, shovívavosti, lásce, legraci, podpoře a pomoci. Máme se rádi.

Osmnáct ? To bylo včera, ne? 🙂

V 18-ti jsem prostě chtěla být sama za sebe, dělat si všechno podle svého. Měla jsem pocit, že mi patří svět. Že mám křídla a nic mě nezastaví. Náš dvorek mi byl malý. Chtěla jsem jít do světa. ….nakonec to tak daleko zase nebylo, byla jsem na ubytovně v Praze 🙂 Naši to vzali v pohodě. Byla jsem jejich třetí dítě, které vylétlo z hnízda. Tenkrát jsem si moc neuvědomovala, co vše ve své rodině mám.

Dneska už vím, že jsem od své rodiny dostala do života hodně. A dostávám stále.

2.       Napísali ste, že ste túžili po slobode. Ako ste si ju v tom veku čerstvo dospelej predstavovali?

Že si budu o všem rozhodovat sama. 🙂

 

3.       Asi veľmi dôležitý bol vo vašom živote a formovaní aj váš dedko. 

Děda byl skvělý člověk. A měl krásné jméno – Alfons.

Maminka vzpomíná, že sotva jsem začala chodit, byla jsem pořád s ním. Od malička mě přirozeně učil. V 8letech jsem uměla už vše, co bylo v hospodářství třeba. Měl na mě čas a taky trpělivost. Naučil mě sekat kosou, obracet seno, okopávat řípu a brambory, kydat hnůj, roubovat stromy, míchat směsi krmení pro naše zvířectvo. Také ošetřovat a pomáhat ovcím při rození jehňátek. Stáhnout králíka nebo opařit slepici. Nebylo nic od čeho by mě odehnal, že to neumím, nebo, že jsem na to moc malá. Pro dědu jsem byla vždycky šikovná holka.

U dědy na klíně

Pocházel z Moravy z devíti dětí, každé léto tam jezdíval a brával mě s sebou. Brával mě i za svými kamarády. Jeden byl kovář a druhý sedlář. Milovala jsem ty vůně a to prostředí. Děda umřel, když mi bylo 16let.Bylo to pro mě tenkrát hodně těžké. Když se to stalo, sedla jsem si ke klavíru a 5 hodin vkuse jsem hrála. Nedokázala jsem s nikým mluvit. S dědou jako by odešlo kus mě samotné.

 

Bol jeho odchod vašim prvým dotykom so smrťou?

První v naší rodině nám umřela babička, to mi bylo sedm a bylo to pro mne jiné.

A ako vás to ovplyvnilo?

Dědu mám ve svém srdci a v sobě stále. Sdílím s ním všechno důležité. Radím se s ním. Už je více jak 30 let po smrti a já ho dokážu vidět i slyšet jeho hlas. Takže nakonec z mého světa neodešel 🙂

4.       Stali ste sa zdravotnou sestrou, podľa toho čo píšete, tak trochu z núdze, čo ste chceli študovať a ktorom smerom ste sa chceli v živote vydať. 

Chtěla jsem studovat pedagogickou školu a být učitelka v mateřské školce. Ale naše rodina neměla ten správný kádrový profil, tak mi ředitelka Základní školy přihlášku nepodepsala a vrátila. Chtěla jsem na zemědělku, ale to zase nechtěl děda a druhá babička. Že jsem prý moc chytrá, abych se celý život dřela na poli nebo v kravíně 🙂 Tak jsem si vybrala zdrávku. To prošlo, byla to škola s maturitou. Vzdělání mělo u nás doma váhu. A byla to dobrá volba.

Ako ste potom vnímali svoju profesiu a prácu zdravotnej sestry? Našli ste sa v nej?

Profesi zdravotní sestry jsem po maturitě úplně propadla. Do práce jsem nastoupila již v srpnu, v době dovolených, bylo málo sester a tak mě staniční rozepsala rovnou do služeb. Hned první víkend jsem sloužila denní dvanáctky. A ten víkend jsme resuscitovali jednu pacientku a také nám jedna paní zemřela. Vlítla jsem do práce rovnýma nohama, měla jsem toho až nad hlavu. Bylo to docela náročné, pamatuji si, že jsem ten první týden na ubytovně brečela do polštáře. Nakonec jsem se celkem rychle zapracovala, moje práce mě moc bavila a taky naplňovala.

5.       Keď ste si založili rodinu, hovoríte, že ste prežívali a očakávali ideál ásky na celý život, ktorú ste zažíval aj doma u rodičov,  mali ste vtedy pocit, že ste vo svojom prvom manželovi našli toho, kto chcel to isté?

Já jsem se do mého prvního muže zamilovala. On byl na Moravě a já v Praze. Bylo to o vzájemných návštěvách, lásce na dálku, o psaní dopisů a volání z telefonní budky. Vždycky jsem si nastřádala kovové pětikoruny a pak je všechny provolala. Stýskalo se nám, těšili jsme se na sebe. Mělo to své kouzlo. Bylo to krásné. Jeli jsme k moři a najednou jsme už nebyli jen my dva. Vzali jsme se a byli jsme rodina.

6.       Už vtedy vás postihla prvá tragédia – pôrod mŕtveho dieťatka . Dnes hovoríte, že ako červená niť sa vašim životom vinie „nahla zmena“. Toto bolo asi prvýkrát, keď sa niečo  asi z ničoho nič náhle zmenilo. Ako ste to zvládli a kde ste našli silu isť ďalej?

Naštěstí to nebyl můj první porod. Zemřelo nám třetí dítě. Bylo to nečekané a hodně bolavé. Měli jsme už doma 2 děti a to mi hodně pomohlo. Dceři byly čtyři roky a synovi rok. Nebylo možné se hroutit a podávat se smutku, děti mě potřebovaly.

7.       Boli tieto rany od života, pripadne rôzne schopnosti ich ustáť a zvládnuť medzi vami a manželom dôvodom vášho „postupného rozčarovania a rozvodu“?

Spíše se ukázalo, že jsme rodinný život s dětmi chtěli žít každý jinak. 🙂

S dětmi na výšlapu

8.       Prinieslo až to – smrť maminka, rozvod – do vášho života strach? Alebo ste s nim bojovali už aj predtým a možno práve strach priviedol do vášho života to ťažké?

Takhle jsem o tom asi nikdy nepřemýšlela. Dlouho jsem bojovala sama se sebou. Stála jsem o domácí pohodu, lásku, spokojenou rodinu, děti a realita byla jiná. Rozvod mě stál hodně vnitřních sil. Žili jsme v té době ve vesnici mého muže na jižní Moravě. Byla jsem vystavená morálnímu pranýři, že bourám rodinu. Strachu jsem si v té době prožila docela dost. Zároveň mi to hodně dalo. Hlavně uvědomění, že můj život za mě nikdo jiný žít nebude.  A že je úplně jedno, kdo a co o mě říká, či co si o mě myslí.

9.       Znova ste sa zamilovali, znova ste otehotneli – prežívali ste naplno svoje nove šťastie alebo ste sa mu doslova báli uveriť?

Byla jsem šťastná a zároveň jsem cítila potřebu si štěstí chránit.

10.    Potom akoby prišla aj pre vaše nove šťastie ťažká skúška – autonehoda… Čo sa vlastne stalo? Aké to malo následky – fyzické aj psychické? Bol vinník potrestaný?

Jela jsem po dálnici D1 z Prahy do Brna, rychlostí tak 110km/h, řídila jsem, na sedadle spolujezdce spala má maminka a vzadu v autosedačce půlroční dcerka. Řidič auta, který jel v rychlém pruhu nás předjížděl a na úrovni zadních dveří našeho auta do nás vrazil. Jel rychle, přes 200km/h a usnul za volantem. Měl silnější auto a ujel. Zastavil až po kilometru. Byl taky v šoku. Naštěstí byla neděle a nejezdily kamiony. Naše auto se tím silným nárazem roztočilo a čelně jsme se řítili na vnitřní svodidla. Odrazilo nás to a točili jsme se dál. Nakonec se mi auto podařilo zastavit do odstavného pruhu. Měli jsme obrovské štěstí. Auto bylo na odpis, ale my jsme přežili. Všechny tři jsme byly celé. Když jsem viděla naše auto z venku, byl to opravdový zázrak. Otřes to byl velký, maminka se celá klepala, já jsem měla starost o malou i o maminku. Jsem zdravotník, učila jsem i první pomoc, tak jsem nás všechny hned prohlížela a kontrolovala. Lékař při prohlídce vážné zranění u žádné z nás nenašel. Až na druhý den jsem zvracela a bolelo mě celé tělo. Jak se ukázalo o 3 roky později, asi jsem utrpěla skryté zranění. Bezpečnostní pás mi poranil játra.

Viník? Byl to mladý kluk, ani nevím zda byl potrestaný, já jsem s ním mluvila jen v ten den při sepisování protokolu. Pamatuji si, že jak jsem byla v šoku, tak jsem mu několikrát řekla: Mohl jsi nás zabít! On nás nikdy nekontaktoval. Já jsem byla šťastná, že jsme živé. Po té autonehodě jsem se rozhodla, že se vezmeme. Do té doby jsem žila svým přesvědčením, že se vdávat už nikdy nebudu. 🙂

Naše svatba

11.    Napriek tomu, že keď ste sa znovu vydali, postavil ste si spolu dom a mali vytúženú veľkú rodinu, ste cítili,  že život je krásny. Naplno ste tomu verili a užívali ste si to šťastie? Alebo ste niekde vnútri ste boli plna obavy, čo zle zase do vášho života príde?

Věřila a věřím stále. Život je krásný. Já se dopředu neumím bát 🙂 ani si vymýšlet, co by mě ještě mohlo potkat. Beru vše jak přijde, užívám si to dobré a když přijde něco zlého, tak se s tím srovnám jak můžu, umím a chci. Je to hodně jednoduchý pohled na život. Mě vyhovuje.

12.    Pamätáte si na situáciu pred vašim kolapsom, predtým než ste upadli do stavu klinickej smrti?? Čo sa vám stalo a čo to zapríčinilo?

Občas mě bolela záda. Nepřikládala jsem tomu pozornost. Měla jsem roky celkem zápřah, velká rodina, stavba, zahrada a práce. Myslela jsem, že mám energie a síly stále dost. A jela jsem vlastně už na dluh. Do rezerv svého těla. Psychických i fyzických.

Jednoho dne se mi udělalo opravdu hodně zle, celková slabost, tělo zkolabovalo. Už mělo všeho dost. Jedna ledvina mi přestala pracovat a propustila škodliviny, které normálně odcházejí z těla ven a ty se krví dostaly do všech orgánů. Celý stav zkomplikovala krvácející játra. Upadla jsem do bezvědomí. Měla jsem těžkou sepsi a multiorgánové selhání organismu. Srdeční zástavu, trvala přes 20minut, prožila jsem klinickou smrt.

U nás na dvoře, týden před mým kolapsem.

13.    Môžem sa spýtať, čo ste v stave klinickej smrti zažívali? Pamätáte si čo ste vtedy vnímali? Ak sa môžem spýtať,  rozmýšľali ste ešte predtým nad tým, čo bude po smrti? Verili ste v Boha a posmrtný život?

Byl to velmi zvláštní zážitek. Pro mě velmi osobní a slovy těžce popsatelný. Bylo mi absolutně nádherně. Byla jsem to já, ale jinak než tady. Část mě samotné – asi má “duše”, se vrátila domů. Napojená na univerzální vědomí? Božskou podstatu? Nemám pro to vlastně správná slova. Vůbec se mi nechtělo vracet zpátky. Změnilo mi to vnímání sebe sama. Života vůbec. Poprvé v životě jsem připustila, že existuje něco víc než jen moje tělo a moje hlava. Před mým zážitkem jsem se o posmrtný život nezajímala ani jsem nebyla věřící, brala jsem smrt jako naprostý nezpochybnitelný konec.

14.    Ako túto situáciu prežívali vaši najbližší, váš manžel vaše deti?

Bylo to zásah do normálního běhu rodiny. Nečekaný, absurdní, nevysvětlitelný. Jedno ráno jsme se jako obvykle od snídaně rozešli – děti do školy a školky, já s manželem do práce a večer jsem jim už u stolu chyběla. Manžel prožíval dlouhých 10dnů absolutního strachu o můj život. Naše malá měla 4 roky, ptala se, kde je maminka a kdy přijde. Mým starším dětem bylo 11 a 14let a manželovým klukům 17 a 20let, ti však s námi nebydleli. Každé z dětí to prožívalo po svém. Nejhůře to nesla má prvorozená dcera. Ze dne na den přišla o své dětství, neplánovaně tím dospěla. Lékaři mi dávali 5% šanci na přežití. Připravovali mého muže i na možnost, že pokud se vůbec probudím, mohu mít poškozený mozek. Pro mou rodinu to byly nekonečné hodiny čekání, strachu ze zazvonění telefonu z nemocnice a o obrovské bezmoci. Manžel, dcera a „strážný anděl“ v podobě báječné kamarádky mě navštěvovali každý den, stáli u mého lůžka, mluvili na mě, dotýkali se mé bezvládné ruky a čekali na zázrak. Moje maminka se psychicky zhroutila.

15.    Viem, že ste mali 5% šancu na prežitie, čo podľa lekárov rozhodlo o tom, že ste prežili? A čo rozhodlo podľa vás? Spomínali ste, že ste nemohli pohnúť ani prstom? Ako ste sa z toho dostali? Ako dlho to trvalo?

Byla jsem v péči špičkového týmu ARO Vojenské nemocnice ve Střešovicích v Praze. Péče lékařů i sester byla maximální. Měla jsem obrovské štěstí, že když se mi udělalo opravdu hodně zle, byla jsem s kamarádkou, která mě tam odvezla. A tím mi vlastně taky zachránila život. Díky panu primáři Jurenkovi, který neváhal a při resuscitaci, kdy mé srdce nereagovalo na výboje defibrilátoru, přistoupil k otevření hrudníku a přímé masáži srdce vlastní rukou. Myslím, že to není zcela běžné a každý lékař by to neudělal. Neúnavně hledal příčinu mého kritického stavu. Hlídal mě, přemýšlel, jak mě nejlépe léčit. Během 2 dnů jsem podstoupila 3 operace, kvůli krvácení z jater. Pan primář měl v lednici lék, který přivezl ze zahraničí a použil ho k mé léčbě. Můžu děkovat, že právě on měl ten víkend službu. Velice lidsky a empaticky komunikoval také s mou rodinou. Vděčím mu za svůj život a moje děti za mámu. Sám mi později řekl, že ho občas lidské tělo velmi překvapí.

A nebýt následné skvělé péče lékařů a sestřiček, podpory mé rodiny a dobrých přátel, nedostala bych se z toho nejhořšího tak rychle. Vím, že určitou roli sehrál také můj nebeský prožitek a má vůle i chuť žít. Po měsíci jsem byla propuštěna z nemocnice a odešla jsem po svých. Asi rok mi trvalo než jsem byla zase plně při síle.

S dětmi na procházce za vsí.

16.    Napísali ste, že ste  „objevili vnitřní sílu a radost z obyčejných všedních dnů. Do akej miery vám to podľa vás pomohlo čeliť ďalšej rane leukémii najmladšej dcérky?

Asi zásadně, díky přístupu, že každý náš společný den se počítá.

17.    Opäť ste to zvládli, úžasne a tak statočne, že dokonca pre lekárov ste boli zdrojom pozitívnej energie a sily. Kde ste ju však brali? Vnímali vás rovnako aj vaši najbližší?

Věřila jsem, že to zvládneme a sílu mi dávala sama Amálka, byla úžasně statečná. A celá rodina, žili jsme každým dnem, že se máme, malými radostmi a úspěchy léčby, užívali jsme si sebe navzájem. Také nám pomáhala podpora přátel.

Přání pro Amálku k 6tým narozeninám 🙂

18.    Bola skúsenosť z dcérinej liečby tým impulzom, ktorý vás priviedlo k vlastnej praxi? Čo to pre vás znamenalo, keď ste si ju otvorili?

O privátní praxi jsem uvažovala již předtím. Zkušenost z dětské hematoonkologie mě v tom ještě utvrdila. Moje práce pro mne vždy znamenala a znamená dost. Dává mi smysl, sebeuplatnění, přináší radost, inspiraci, také určitou časovou svobodu a finanční příjem. Mám ráda lidi a hřeje mě pocit, že jsem tady na světě užitečná.

A čo u vás vaši klienti nachádzali?

Moji klienti většinou u mě oceňují profesní zralost a osobní přístup, životní nadhled, klid a dobrou náladu.

19.    Viem, že vás život veľa naučil, ale naučiť sa prijímať ranu za ranou sa asi naučiť nedá… Čo vám pomohlo stať zo dna po tragickej smrti syna? Čo ho vlastne pripravilo o život?

Byl to můj nevlastní syn, já to tak však nikdy nebrala. Rodina je prostě rodina. Moje či tvoje, já je beru všechny za naše děti. Ztráta Honzy byla nečekaná a přijetí jeho smrti bylo a stále je velmi bolestné. A nezmění na tom nic ani má víra a přesvědčení, že jeho duše žije dál. Nezemřel vlastní vinou. Pro manžela a mámu Honzy to bylo a je ještě mnohem těžší. Z nejhoršího mě vždycky dostane rodina, uvědomění, že je pro koho a pro co žít. Tak jako promlouvám k mému dědovi, tak teď mluvím i s Honzou.

20.    Pýtali ste sa niekde v duchu života, Boha, osudu – prečo sa to zle deje stále vám?

To víte, že Vás napadne, jestli něco neděláte špatně, že Vás život tak zkouší. Ale nemyslím si, že jsem na světě jediná zkoušená, každý si v životě něčím prochází. Pravdou je, že vše čím jsem si prošla se mě dotklo a zformovalo můj další přístup k životu. A není to jen o těžkých časech. Můj život mi přinesl a přináší i celou dlouhou řádku báječných dnů a hodně dobrého.

21.    Nebojíte sa žiť každý ďalší deň, čo zase príde? Naozaj dokážete mať stále silu veriť v dobro a mať radosť zo života?

Žít se nebojím, mám život ráda. V dobro věřím stále, snažím se přinášet pohodu a radost sobě i druhým. Když to jde… nejlépe každý den. Dává to mému životu smysl.

Jsem ráda na světě 🙂

22.    Viem, že pomáhate krotiť strachy iným, je však v každom rovnaká sila nepodať sa osudu a nebáť sa ďalej žiť?

Já opravdu věřím, že tuhle báječnou sílu má v sobě každý z nás. Je to práce ji v sobě objevit a věřit jí. Já vím, že to jde. Je to naše volba. Snažím se to učit své klienty. Nebát se začít v sobě hledat. A práce s našimi strachy s báječnou silou v nás docela souvisí.

23.    Spomínate, že ste sa vyrovnali so smrťou aj s umieraním, súvisí to s tým, že ste prežili klinickú smrť?

Od mládí jsem umírání a smrti byla blízko. Zažila jsem jí doma v rodině, také jako sestřička u lůžka. To, že jsem sama zažila klinickou smrt a věřím v nesmrtelnost naší duše mi pomohlo se se smrtí vyrovnat, lépe ji pochopit a přijmout ji jako součást našeho života. Přestat se jí bát.

24.    Ako vyzerá váš život dnes? Čo vám prináša tú každodennú radosť zo života?

Můj život je naplněn domovem, rodinou, mou prací a přáteli.

Rodinná sešlost u nás na zahradě, slavili jsme Dědovy nedožité 100. narozeniny

Především jsem máma a žena prima chlapa. Také pevný kořen naší velké rodiny. Miluji naši stodůlku, to je dům, kde žijeme, je prostorný s báječnou atmosférou, úžasnými kachlovými kamny a velkou zahradou. Mám ráda, když se v ní sejde celá rodina či přátelé.

Mám svou privátní praxi v centru Prahy, koučuji, pořádám přednášky a besedy pro veřejnost, mám akreditované vzdělávací programy pro učitele, právě pracuji na on-line programu pro životní pohodu a zrovna mi vychází malá knížka o životní pohodě. Stále je co dělat, doma i v práci. To máme všichni podobné, jsou to drobné radosti i starosti všedních dnů. A to je prima.

Co mi přináší radost ze života? Moje rodina, zdraví, lidé, náš zvěřinec, zahrada, má práce, humor,moje barevné nehty, nové nápady, plány, cestování a také mé sny a někdy taky trochu lenošení…každičký můj den mi přináší radost.

Rozhovor pro slovenský lifestylový časopis LENNA vedla paní redaktorka Mgr. Katarína Alberty Ondrejková, PhD a připravila z něj článek, který najdete v lednovém vydání.

KROTITELKA STRACHU
Jsem KROTITELKA STRACHŮ. Miluju život, zbavila jsem se strachů a vyrovnala se se smrtí a umíráním. Ráda učím lidi zvládat strachy a změny, které jim přerůstají přes hlavu a brání jim radovat se ze života. Můj příběh si přečtěte zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *