V sobě máš báječnou vnitřní sílu, možná o ní jen nevíš.

MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Vyrůstala jsem ve velké vícegenerační rodině na rodovém statku, hodně lidí, hodně zvířat a hodně povinností a práce. Toužila jsem po svobodě, po světě. V 18 letech jsem chtěla být sama sebou, postavila se na vlastní nohy a stojím na nich dodnes.

Jako červená nit se mým životem vine náhlá změna. Život mi přinesl několik zásadních situací, kdy jsem si sáhla na dno. Nezaviněná autonehoda, porod mrtvého dítěte, rozvod, vlastní fyzické zhroucení, prožití klinické smrti, vážné onemocnění dcery, tragická ztráta syna. Péče o umírající maminku. Bylo to pro mě hodně náročné.

Zvládla jsem nakonec vše.

Nebylo to lehké.

Naučila jsem se díky tomu hodně o strachu, emocích a fungování těla i hlavy. Zjednodušilo mi to můj pohled na život a vážím si pohodových dnů. Naučila jsem se je tvořit pro sebe a také pro svou rodinu.

Díky tomu dnes dělám i svou práci. Předávám své osobní zkušenosti a praktické poznání.

Vím, jak mi bylo, když dceři diagnostikovali leukémii:

Když onemocněla dcera leukémií bylo jí skoro 6 let, byla 14 dnů po zápisu do školy, kam se těšila, k vánocům už dostala aktovku, kterou si moc přála. Přijeli jsme zrovna z jejích prvních hor, kde se učila lyžovat. Byli jsme šťastní.

A pak to přišlo. Z ničeho.

V noci přicupitala k nám do ložnice, zavrtala se pod mou peřinu a plakala, že ji bolí nožka, vzadu pod kolínkem. Ráno už ji nožička neudržela, nesla jsem ji v náručí a jela na dětskou ortopedii do nemocnice. A tam už jsme spolu zůstaly.

Její diagnozu mi nevědomky sdělila lékařka přímo na ambulanci.

Jsem zdravotní sestra a při slově blasty se mi zatmělo před očima. Do té chvíle jsem si myslela, že to je asi jen namožená nožka z lyžování. Přijali nás rovnou na hematoonkologii k dovyšetření. Jen těžko jsem zadržovala slzy a na sucho polykala. Uvnitř sebe jsem prožívala obrovský strach a bezmoc. Amálka na mě upírala své vyděšené unavené oči. Musela jsem to zvládnout pro ni, v hlavě mi dunělo a vnitřní hlas velel seber se!

Bylo to jasně na mě, tohle uvědomění mě postavilo na zem. Polkla jsem a slzy udržela. Když jsem procházela prosklenými dveřmi oddělení, které se pak na 2 roky stalo druhým naším domovem, byla jsem v sobě srovnaná a odhodlaná být tu pro Amálku silná.

S manželem jsme se dohodli, že já budu plně pro Amálku a on zůstane v práci.

Pro mé starší děti jsem se stala mámou na telefonu.

Protože mě Amálka potřebovala a to jako usměvavou a veselou mámu, tak jsem si to v hlavě srovnala velmi rychle.

Nebudu řešit nic než to, co je teď.

Žádné co kdyby …..

A budu pro ni plně v každé chvíli. A budu stejná máma, jakou jsem byla doteď!  A tenhle přístup jsem dodržela celé 2 roky její léčby. Týden před 6 narozeninami jsem jí stříhala hlavu dohola, protože jí zůstávaly chuchvalce bloňďatých vlásků na polštáři. Nosila jsem ji v náručí, když ji po chemoterapii neunesly nožky. Zpívala jsem jí vícehlasně její oblíbené operky.

Při všech nepříjemných zákrocích jsem ji držela za ruku a byla s ní. Stále dokola jí trpělivě vysvětlovala, že nemůže jezdit na kole, nemůže skákat, nemůže si hrát ani jít do školy s ostatními dětmi. Byla jsem s ní 24 hodin denně.

Užily jsme si spolu i hodně legrace, vymýšlely jsme si vlastní pohádky a příběhy. Měly oblíbené anděly. Připravovala jsem jí různá překvapení a malé radosti. Nikdy neviděla můj strach, neviděla mě nad ní plakat. Na to jsem měla své chvíle a pár svých nejbližších, kde jsem si to dovolila pak naplno ze sebe pustit. Myslím, že ji tento přístup podržel.

V době naší léčby natáčela Česká televize dokument o pokroku v léčbě leukémie. Amálka okouzlila paní režisérku a neplánovaně je jednou z hlavních protagonistek dokumentu Andělská hra

Vím, jaké to bylo, když:

do mého auta vrazilo cizí auto 200km rychlostí

  • řítila jsem se na svodidla, v hlavě jsem slyšela jen svůj vnitřní hlas a čas se zastavil
  • řidič co to zavinil ujel, já z našeho totálně rozbitého auta vyprošťovala svou půl roční dceru a svou maminku

jsem jednoho dne zkolabovala a měla 5% šanci na přežití

  • prožila jsem klinickou smrt
  • probouzela se po 10dnech bezvědomí, nemohla hnout ani prstem u ruky, nemohla jsem mluvit, bolelo mě úplně všechno a nade mnou se skláněla má 14letá dcera, v očích nepopsatelný strach a na rtech: " Mami?"

jsem se dozvěděla o tragické smrti našeho Honzy

  • jsem mnoho nocí nespala, v hlavě mi vířílo spoustu otázek a hledala jsem si odpovědi
  • moje oteklé oči už neplakaly, už to nešlo, byly úplně vyplakané
  • jsem měla pocit, že už tu bolest srdce neunesu
  • jsem se cítila vůči tomu, co se děje bezmocná

jsem opatrovala a dochovala svou maminku

  • jsem se smiřovala s faktem, že mi odchází
  • držela jí za ruku do posledního vydechnutí

Díky těmto zlomovým událostem jsem si uvědomila, co je pro mě důležité a zcela přehodnotila svůj postoj k životu. Mám ráda pohodu.

Život nám přináší to dobré i to zlé, to je prostě život.

Dobré si vědomě užívám a také vytvářím. Když přijde životní zkouška, mám pokoru a vnitřní sílu ji přijmout, zvládnout, pochopit a překonat či se s ní vyrovnat.

A to předávám a učím své klienty.